Seznámení s prvním člověkem na webu - Lumpinou

V lednu 2004 jsem jako jedna z mnohých přišla o zaměstnání a protože už jsem nebyla nejmladší, (ani atraktivní a krásná :o)), dlouho jsem nemohla nic vhodného najít. Abych se doma z té náhlé nečinnosti úplně nezbláznila, pořídil mi Justas PC a já začala lítat po netu. V té době mě ještě ani ve snu nenapadlo, že se na stará kolena zblázním a začnu tvořit stránky. Teprve jsem objevovala Ameriku, hýbací obrázky, kterým se říkalo gify, do té doby jsem totiž ani netušila, že něco takového vůbec existuje. Prvně jsem je viděla, až když jsem náhodou narazila na stránky Sirmi a byla jsem z nich unešená. Od Sirmi jsem se pak odkazem dostala na smajlíkovské stránky Lumpiny. Mezi tím už jsem měla docela slušnou sbírku gifů ze zahraničních stránek, na které mě navedl syn. Začala jsem si s Lumpinou dopisovat a poslala jí pár smajlíků z mých zásob. Díky Lumpině jsem pak objevovala další a další nové věci, o kterých jsem neměla ani potuchy a v té době už je znala snad i batolata. Mimo jiné ICQ a Skype  :o)

Když mi jednou Sirmi vnukla myšlenku, udělat si svoje stránky, byla Lumpina člověk k nezapalcení. Neměla jsem ani páru o tom, jak se takové stránky vůbec dělají. Začátky mi sice poradil syn, doménu jsem také dostala darem, ale vše ostatní odnesla Lumpina. Zlatá holka, patřila by jí svatozář, měla se mnou opravdu přesvatou trpělivost. Do nekonečna bombardována mými soustavnými dotazy typu (nejde mi to a to, co mám dělat, jak se dělá tohle a tamto ...) - s ledovým klidem vysvětlovala, pomáhala a radila. Jiný už by mě dávno odkázal do patřičných míst :o) Jí jsem opravdu zavázána a za hodně vděčná, myslím, (tedy nemyslím, vím to určitě), že bez ní bych stránky nikdy neudělala. Html kódy jsou pro mě do dnes  španělská vesnice a většinu jich mám právě od Lumpiny. Za to vše jí patří můj velikánský dík ! S Lumpinou si moc dobře rozumíme, humor jí v žádném případě nechybí, prostě bezvadná ženská, na kterou nedám dopustit :o)

 První setkání s Lumpikama  3.9. 2005

Lumpina + Lumpik (její manžel) + Myška (jejich pejsek) =  LUMPICI

Bydliště - Most.

Několikrát jsme od nich dostali pozvání k návštěvě, ale i když Most není od Prahy zase tak moc daleko, přece jen je trochu z ruky a já hrozně nerada cestuji delší trasy na otočku. Příležitost se však také našla. Miluji traky a každoročně, začátkem září, jezdíme se synem a snachou právě do Mostu na závody Czech Truck. Domluvila jsem se tedy s Lumpinou, že bychom tentokrát přijeli o trochu dřív, tak na desátou hodinu a necháme se u nich na sídlišti vysadit. Traky byly na programu až od 13 hodin, na závodní okruh je to pak jen pár stanic busem, o nic bychom tedy nepřišli a můžeme se tak alespoň na chvilku vidět.

3.9. jsme hned po ránu vyrazili, počasí nic moc, bylo pod mrakem a poprchávalo. Pár kilometrů před Mostem byla obloha už tak černá, že jsme museli svítit, aby bylo vidět vůbec na silnici.  Během chvilinky nás překvapila taková bouřka s krupobitím, že už jsme mysleli a je po výletu. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho, ale zato nás to dost zdrželo. Bylo něco málo po desáté, když zvonil mobil, to už volala nedočkavá Lumpina, no tak, kde jste ? Neodpustila jsem si malý žertík a znuděným hlasem jsem jí odpověděla, jééé Lumpi, nezlob se, ale tady je tak hrozný počasí, venku leje, fouká vítr a tak se nám do toho marastu nechtělo a zůstali jsme raděj doma. To bych na těch závodech ještě nastydla a odmarodila to. Na druhém konci bylo hodně dlouho ticho a pak Lumpina pronesla, hmmm, no to se nedá nic dělat, ale tady je hezky ! Podle hlasu bylo znát, že je tedy pořádně naštvaná. To už jsme ale byli v Mostě a protože jsme se všichni znali již z fotografií, už z dálky jsme je viděli stát na protějším chodníku i s jejich pejskem Myškou na vodítku. Opravdu nelhala, skutečně tu bylo neuvěřitelně jasno a po nějaké bouřce ani památka. Asi jsme chytli jen něco místního. Povídám jí, no tak se otočte k silnici a zamávejte. Chvilku asi nevěděla co se děje, ale otočila se a také nás hned poznala. Místo zamávání mi sice pohrozila, ale šli nám naproti. Vystoupili jsme z auta, mladí odjeli na závody aut a sraz jsme měli v jednu u brány závodiště. Přivítali jsme se s Lumpikama a byli jsme pozváni k nim domů. Ten žertík jsem si od Lumpiny ještě schytala, ta dobrá duše pro nás přichystala pohoštění jak pro armádu. Usmažila mísu kuřecích řízků a upekla opravdu vynikající štrůdl :o)  Ani bych se jí nedivila, že by byla namíchnutá, takovou práci si s tím dala. Seděli jsme u kávy, povídali si a musím se přiznat, že štrůdl byl tak dobrý, že jsme se ani moc nebránili soustavnému pobízení, jezte, berte si. Justas, který sladký rád, ale moc ho nejí, tentokrát také neodolal. Našim pochvalám se Lumpina sice bránila slovy, že se na něm nedá nic zkazit, ale s tím jsme nesouhlasili, péct umí opravdu dobře.

Malá ukázka, že jí přitom nechybí ani fantazie. Takové dělá velikonoční beránky. Na stole je vidět ještě pár kousků štrůdlu, ale dlouho tam neležely  :o)

Že je Lumpina veselá kopa, jsem věděla už dávno, Lumpika jsem zase tak moc dobře neznala, ale nezklamali nás. Oba úžasný lidičky, sympatický, veselý, dobrosrdečný, hodně jsme se s nimi pobavili a nasmáli. Nejvíc samozřejmě já s Lumpinou, pusy jme nezavřely a pořád jsme se měly čemu smát. Lumpik vypadal ze začátku trochu plaše a moc toho nenamluvil, spíš jen poslouchal, ale nakonec se přece jen také rozpovídal. Je na rozdíl od Lumpiny, takový typ kliďase a myslím, že jeho málomluvnost způsobil počáteční šok. Chudák zřejmě netušil, co je to za dílo, když my dvě dostaneme záchvat smíchu :o) 

Lumpina má nick šitej na míru, to je opravdu takovej malej lumpík a v každém oku jednoho čerta  :o) 

K obědu jsme dostali již zmíněné řízky, (i ty byly mimochodem výborné) a než jsme se nadáli, bylo půl jedné, nejvyšší čas jít na autobus. Moc se nám z této milé společnosti nechtělo, ještě jsme si toho měli tolik co říci, snad bych oželela i ty traky, ale už jsem slyšela ty řeči od mladých ...

Stejně jsme ale stále povídali a povídali a ve třičtvrtě na jednu už bylo jasné, že to nestihneme.

Lumpina se ale jen smála a povídá - klíííídek, Lumpik vás tam veme autem. Potvora, asi s tím počítali od začátku a proto s našim odchodem nijak nespěchali.

Dovezli nás až k vstupní bráně okruhu, kde jsme se rozloučili a ještě jednou poděkovali za velmi hezké dopoledne, které jsme měli možnost s nimi pobýt.

Po jejich odjezdu jsem zjistila, že jsem u nich zapomněla svetr :o)  Jako na naschvál začalo pršet, foukal  studený vítr a mě v krátkých rukávech začala být pěkná zima. Naštěstí jsme měli místo na tribuně, kde tolik nefoukalo a Justas mi půjčil svou bundu.

Při zpáteční cestě do Prahy, jsme se ještě zastavili pro můj svetr, se kterým mě už Lumpici čekali před barákem a loučili se slovy, tak na viděnou zase za rok,  jo ? 

Loni jsme se ale bohužel na traky nedostali a tak byli naší návštěvy ušetřeni :o)

Lumpici, ještě tímto Vám za vše moc a moc děkujeme,  jsme velmi  rádi, že jsme Vás poznali  a doufám, že se někdy na oplátku zastavíte u nás v Praze. To pozvání stále trvá  :o)

Zpět na úvod

- 1 -